Velká Británie 2008- 1

Tato „knížečka“ zachycuje mé postřehy a zážitky z Velké Británie, přesněji z Londýna, Oxfordu a Windsoru. Neslibujte si žádné záživné vyprávění, či vědeckou encyklopedii. Jsou to prostě mé vzpomínky na 3 nejkrásnější dny roku 2008. Tato sbírka vzpomínek by se dala se špetkou nadsázky nazvat deníkem. Možná, že vás tento deník inspiruje na výlet do jedné z nejlepších zemí na světě.

8.6.2008 Odpoledne mě máma vyložila u autobusu, jedoucího do Velké Británie. Táhl jsem za sebou kufry a když jsem viděl, že na autobusové zastávce stálo dost lidí, oddechl jsem si. Víte, s mámou jsme před příjezdem sem trochu zabloudili a to bylo nepříjemné, ale vše dobře dopadlo. Pro jistotu jsem se zeptal jednoho z tlustších, starších a větších kluků, připomínajících svým vzhledem (a jak jsem později zjistil, tak většinou i chováním) hlupáky: ,,Jsem tu správně na autobus do Anglie?“ On řekl, že jo a tak jsem si stoupl, odložil kufry a hledal jsem v houfu dětí a rodičů paní učitelku Havířovou, která to organizovala. Našel jsem ji, až když přijel autobus. Potřásli jsme si rukama, odložil jsem Hlavní kufr do autobusu a čekal, až mě někam usadí. Usadili mě hned za prostřední dveře autobusu k Janu Teplému. Přes uličku seděl malý rozumbrada, který prohlašoval různé vtipnosti (při pohledu na větrnou elektrárnu řekl:,,To musí být silný motor, aby to roztočil.“) Učitelka zkontrolovala pasy a vyrazilo se. Řidič nám oznámil něco přibližně v tomto smyslu:,,Vítá vás cestovní kancelář Školní zájezdy. Čeká nás asi 17-ti hodinová cesta. Na hranicích uděláme pauzu a poté budeme dělat pauzy přibližně po 4 hodinách. Budou se podávat horké nápoje jako horká čokoláda, káva apod., polévky a studené limonády ochucené a neochucené. Přejeme vám příjemnou cestu.´“ Během cesty jsme s Janem prohodili pár slov a spřátelili jsme se. Drtivou většinu cesty jsem si četl knihy a pouštěli jsme si i filmy- Shrek 2, Shrek Třetí a na zpáteční cestě Mr. Bean: Největší filmová katastrofa, Příběh žraloka a Gympl. Přes noc se v autobuse spalo více, než-li těžko. 9.6.2008 Po překročení hranic Německa, Belgie a Francie jsme jeli Eurotunelem ve velkých ošklivých stříbrných vlacích a k tomu nám něco pověděla paní průvodkyně. I náš vyvýšený autobus se vešel do vysokých, prázdných vagónů, ale kromě reklam tam nebylo nic moc zajímavého. Po výjezdu z Erotunelu bylo časné ráno a bylo velmi hezké počasí. V Londýně jsme vystoupili a hned se nám naskytl pohled na Westminsterský palác a Big Bena. Nemeškal jsem a hned jsem tasil mobil a fotil, jako o život. Rozdělili jsme se na skupinky a já i Jan jsme patřili do skupinky pana učitele Mylera, který mi připomínal Artura Weaslyho z filmů Harry Potter. Samozřejmě, že jsem viděl vše, co je pro Anglii typické- dvoupatrové městské autobusy (kterých tam bylo stejně, jako osobních aut), taxi, telefonní budky, děti ve školních uniformách i poštovní schránky. Po překročení několika přechodů pro chodce (mimochodem- mají tam semafory, kde nejsou jednotlivá světla s půlkulatým obroučkem jako v Česku, ale s „trychtýři“), jsme se ocitli na Trafalgar Square. Velký sloup s vojákem nahoře hlídali čtyři velcí lvi. Za sloupem byly dvě velké kašny, ve kterých plavaly kachny a které páchly chlórem. Za náměstím se tyčila národní galerie, ale ta by byla na celý den a tak jsme dovnitř nešli. Napadlo mě, že vylezu na jednoho ze lvů a Jan mě vyfotí, ale poté jsem usoudil, že to není nejlepší nápad a tak jsem vyfotil jen lva. Přišel jsem ke kašně a když jsem viděl, že se v ní válí spousta liber a eur, přihodil jsem také českou pětikorunu. Poté jsme chodili po těch méně známých ulicích, stavili jsme se v parčíku, kde byl uprostřed na zemi kruh, na kterém se třpytily značky jako třeba Paříž, tolik a tolik kilometrů. U nějaké ulice si ten malý rozumbrada koupil zmrzlinu a když jsem se ho zeptal, kde ji sehnal, ukázal na nějaký pojízdný stánek s tlustou, ošklivou babou, která se zrovna šťourala v uchu a tak jsem raději myšlenky na zmrzlinu zavrhl. Prošli jsme částí čínské čtvrti a namířili si to na Buckinghamský palác. Co říct k Buckinghamskému paláci? Je velký a hezký. Má přibližně 660 pokojů. Spíše mě zaujal pochod stráží v červených uniformách. Hned poté, co jsme si domluvili krátký rozchod a dověděli jsme se něco o tom, jak si Briti jedí své obědy připomínající spíše svačinu, v parcích a tak jsme si také sedli do trávy a já se počal pořádat svou bagetu Special. Zakoupil jsem si Coca-Colu, která všude ve Velké Británii stojí libru a dvacet pencí. Park Svatého Jamese je hezký a má hezky posekanou trávou a rybník plný žabinců uprostřed. Po snězení našich svačin jsme se vydali zpět k Big Benu a následně jsme si namířili trasu na Londýnské oko. Jak určitě víte, je to monstrózní ruské kolo vysoké 135 metrů, kde je jedna kabinka určená pro čtyřicet lidí. Na samém vrcholu tohoto gigantu jsem viděl všechny mrakodrapy mezi nimi například i One Canada Square, nejvyšší mrakodrap Velké Británie, který je vysoký 235 metrů. Vystoupil jsem a koupil si v nedalekém obchůdku dobrou zmrzlinu a vyrazili jsme hned pod Londýnské oko na loď, která nás plavila po Temži pod několika mosty. Kapitán, nebo průvodce vyprávěl o jednotlivých mostech a budovách kolem a někdy prohodil vtipnou poznámku. Podplavali jsme pod Tower bridge a přirazili jsme k přístavu, od kterého jsme se vydali na Národní námořní muzeum. Vstup byl zdarma. Prohlížel jsem si plachetnice a byla tam spousta zajímavých povídání o mořeplavcích. Na hezké mapě světa leželo různé koření, se kterým se kdysi obchodovalo a tehdejší peníze. Byla tam i jakási parní lodička, kterou jsem si chtěl vyfotit, ale hlídající slečna mě upozorňovala, že je zakázáno, jí vyfotit. Kromě toho všeho tam byla ohromná spousta modelů lodí, před kterými jsem musel smeknout klobouk. Zašel jsem se i podívat do galerie obrazů, na kterých byly motivy moře a mořeplavby. V posledním patře bylo zábavné centrum, kde jsem si s Janem mohl vyzkoušet střílení z děla, práci pístu, nebo telegrafování a domlouvání světelnými signály. Před obchodem se suvenýry byl obrovský lodní šroub a dvě monstrózní kotvy. V suvenýrech jsem také koupil můj první dárek- kompas. Po muzeu jsem byl již pořádně unavený z celodenní túry a z nedostatku spánku v autobusu a proto jsem si poslední londýnskou zastávku příliš neužil. Mluvím o hvězdárně, která leží přesně na nultém poledníku. Stoupl jsem si nad něj z jednou nohou na východě a s druhou na západě a vyfotil jsem se. Pak už jsme jen dlouho čekali na autobus, který nás dovezl na setkání s našimi rodinami. Já, Jan a Vojta jsme měli jistou rodinu Francis a tak jsme si stoupli s našimi kufry před autobus a dohadovali se, jaká rodina bude. Mluvili jsme o boháčích, chudácích a nakonec jsme se shodli na střední vrstvě. Poté jsme tipovali počet členů rodiny a tak podobně. Na parkoviště přijel Mercedes a my jsme se radovali:,,Tak to určitě budou Francisovi. Chyba. Slečna, která z Mercedesu vystoupila, jela pouze vynést tříděné odpadky. Tak jsme se zasmáli a pak už k nám přišla pravá rodina Francis. Spíše, než rodina, to byla prostě paní. Bydlela sama v celkem velkém domě. Umístila nás do útulného pokoje se třemi postelemi. Vysvětlila nám, jak se používá koupelna a řekla, že zítra se vstává v 6:30 a v 7:30 se odjíždí na místo setkání. O něco později nás zavolala k večeři. Měli jsme anglické hranolky, kterým říkám prostě Chips (tak, jak znějí v originále) a šunkovou pizzu. Pro ně je to zcela klasické jídlo, ale pro nás je to rozhodně nezvyk- jíst pizzu s hranolky. Povídali jsme si s paní Francis o tom, jak jsme měli dlouhou cestu a ona nám řekla, že kdysi jela autobusem do Prahy a u nás v pokoji jsme našli jednoznačný důkaz: hodiny s nápisem Praha. Dále jsme tam našli české šišky i český talířek. Chvíli jsem si s kamarády povídal a pak jsem se šel vysprchovat (nechápu, jak můžou mít v Británii zvlášť kohoutek na teplou a zvlášť na studenou vodu , naštěstí sprcha byla normální). V posteli jsem usnul téměř okamžitě a zdálo se mi, jak se dívám na Shreka Třetího.