Láska- nekrásnější a zároveň nejkrutější cit

Co je vůbec láska? Kde se vzala? Je to jen dočasná hormonální porucha, nebo vnitřní opravdovost? Čím to, že láska nás tak na jednu stranu drtí a na druhou povzbuzuje? A proč se člověk zamilovává? Láska. Jedna z nejhezčích věcí na světě. Nebo jedna z nejodpornějších věcí? Já jakožto zamilovaný člověk vím, co to je láska a znám její krutost i radost.

  Jak popsat lásku? Pokuste se to nějak vysvětlit. Nehleďme na řeči biologů a zamysleme se nad podstatou věci. Pokud je láska podle biologů jen drogová závislost na člověku, kterého náš mozek předurčil jako nejlepšího partnera pro potomstvo. Hloupost. Láska si nevybírá a my to víme. Můžete se zamilovat kdykoli a do kohokoli. Do náhodné kolemjdoucí, do slavného zpěváka, nebo třeba i do učitelky, vedoucího, do trenéra. Láska si nevybírá. Vždyť kolik žen se stará o své manžele, ačkoli jsou třeba připoutáni na vozík vrozenou vadou? Vždyť co by říkal mozek: „Od toho rychle dál, to není zdravý jedinec." Ale stejně se do něho ta žena zamiluje, vozík-nevozík.

A tak to je, bylo a bude. Popsat a vysvětlit lásku je stejně těžké, jako popsat a vysvětlit lidský mozek, nebo třeba Boha. Ať řeknete cokoli, nikdy to nemůžete výstižně vyjádřit, a kdo se nezamiluje, nepochopí, co láska obnáší. Já jsem to štěstí/smůlu měl a zamiloval se. Proto vím, o čem mluvím.

Ze začátku je láska naprosto nádherná. Vymýšlíte nové teorie, myšlení na svou pravou vás pronásleduje ve dne v noci, měníte svůj dosavadní život, názory i vzhled. Všechno je skvělé, svět se zdá mnohem krásnější a máte sto chutí si stoupnout a křičet: „Láska je super!"

Například já jsem se zamiloval do někoho, s kým nemůžu být. Nešťourejme se v tom, proč to nejde. Prostě to nejde. A jelikož se chci stát knězem v katolické církvi (to je opět na jiný článek), chtěl jsem si zkusit všechno. A především lásku k ženě, abych věděl, co to obnáší a jaké to ve skutečnosti je. Opravdu paráda, všechno šlapalo jako na drátkách, ona je pro mě dokonalá a naše svatba by vypadala nádherně.

Ale čeho jsem se nejvíce bál: „Nikdy ji mít nemůžu, takže neztrácet rozum, pokračovat v životě a všechno bude OK." Bál jsem se, že se ze mě stane naprosto závislý člověk na té ženě. A jak čas plynul, má láska rostla a čím více rostla, tím více se objevil těžkopádný argument: je na mě až příliš dobrá. Ano. Že bych pro ni nebyl dost dobrý. A sám sebe jsem začal překvapovat.

Náhle se celý život začal hroutit od základů. A můj rozum a ani má víra nedokázali už dále tu lásku krotit. Vyrostla příliš vysoko. A teď mě vede do jisté záhuby.

A jak jsem zjistil, naprosto jsem se změnil. Stal se ze mě nevrlý člověk, který nadává i svým nejbližším, když se mu snaží pomoc. Člověk, který by klidně opustil svůj sen se stát knězem a který by byl ochoten zapřít vše, v co věřil. A to mě trápí a mám pocit, že mé srdce každou chvíli pukne bolestí a já si přeju, aby už konečně puklo a byl by klid.

Takže jak se tedy postavit k lásce? Je to krutost, nebo štěstí? Je to nejhorší věc, co může člověka potkat, nebo naopak? Inu, to je případ od případu. Někdo má to štěstí a vyjde mu to. To je pak šťastný do konce života. A někomu to nevyjde a láska ho doslova požírá za živa.

Láska by se dala přirovnat k ruské ruletě. Zmáčknete spoušť, a jestli přežijete, vyhráli jste. Když vystřelí kulka, je konec. Láska je krutá hra života. Drama se dvěma konci- se špatným a dobrým. Dobrý přinese radost, špatný neskutečné utrpení. Ale jak se té nešťastné lásce ubránit? To je téma pro pozdější článek.